Z nejvýznamnějších osobností, který kdy žili či pobývali v Těchobuzi, byl Bernard Bolzano.

Bernard Bolzano

* 5. 10. 1781 Praha
+ 18. 12. 1848 Praha
 

Narodil se v rodině obchodníka italského původu, jeho matka byla pražská Němka. Sám se považoval za Čecha ve smyslu zemského patriotismu. Po absolvování německé základní školy a piaristického gymnázia vstoupil r. 1796 do tříletého „filozofického kurzu“, kde byli jeho učiteli mj. S. Vydra a F. J. Gerstner. Zde se projevilo jeho mimořádné nadání pro matematiku; podle vlastního doznání se zajímal hlavně o ty oblasti matematiky, kde se matematika stýká s filozofií. Jeho profesor filozofie K. J. Seibt se držel učení dogmatického leibnizovského systematika Ch. Wolffa; nepřímo tak obrátil pozornost svého žáka na G. W. Leibnize, který pak směrodatně ovlivnil B. vlastní vývoj. Proto také zaujal B. kritický vztah k I. Kantovi pro jeho údaný „subjektivismus“; filozofické systémy německého idealismu (J. G. Fichta, F. W. Schellinga a G. W. F. Hegela) pak prostě odmítal jako „žvanění“. V r. 1800 začal proti vůli svého otce, který z něho chtěl mít kupce, studovat v Praze teologii. Nepomýšlel však na církevní dráhu, nýbrž chtěl si tak zajistit možnost dále se věnovat studiu a vědě. O pravdě křesťanského náboženství nebyl plně přesvědčen. Vnitřní zápas o víru a její pojetí mu pomohl vyřešit profesor pastorální teologie M. Mika, pod jehož vlivem B. dospěl k přesvědčení, že určitá nauka je oprávněná, lze-li dokázat, že víra v ní nás mravně povznáší. Tento v podstatě ještě osvícenský mravní pragmatismus charakterizuje B. postoj nejen v otázkách náboženských a církevních (dogmata, zázraky, církevní instituce a autorita), ale i sociálních a politických (majetek, moc, stát, práva a povinnosti občanů i vládců). V každém případě je „nejvyšší mravní zákon“ (ctnost a blaženost celku) příkazům církve i státu nadřazen.

Po dokončení teologických studií v r. 1804 absolvoval na pražské univerzitě s úspěchem konkurz jak na uvolněnou katedru matematiky, tak na nově zřízenou katedru „náboženské vědy“; rozhodl se pro tu poslední, i když se mezitím představil veřejnosti jako matematik spisem Betrachtungen über einige Gegenstände der Elementargeometrie (1804). Urychleně promoval, dal se vysvětit a 15. 4. 1805 byl uveden ve svůj úřad. Jeho úkolem bylo přednášet pro všechny posluchače univerzity povinný tříletý kurz náboženské vědy a o všech nedělích a svátcích držet pro ně zvláštní kázání (exhorty); těch pronesl za 15 let svého působení jako „univerzitní katecheta“ téměř tisíc. Třebaže pro kurz byla předepsána učebnice císařova zpovědníka J. Frinta, B. přednášel podle vlastních sešitů, které vyšly po jeho sesazení anonymně v zahraničí: Lehrbuch der Religionswissenschaft, ein Abdruck der Vorlesungshefte eines ehemaligen Religionslehrers an einer katholischen Universität I–IV (1834). B. sám vydal jen malý výbor ze svých exhort pod názvem Erbauungsreden für Akademiker (1813). Reprezentativní, i když opět neúplný soubor mohl vyjít až po revoluci roku 1848: Dr. Bernard Bolzanos Erbauungsreden an die akademische Jugend I–IV (1849–52). Stolice náboženské vědy byla ovšem zřízena se zcela jednoznačným záměrem: měla čelit destruktivnímu vlivu idejí Velké francouzské revoluce na univerzitní mládež. Od B. se očekávalo, že bude poslušným nástrojem politického absolutismu a katolické restaurace. B. však zejména ve svých exhortách pojednával zcela otevřeně a nekonformně o náboženských, mravních a sociálních problémech doby. Přímo i nepřímo hájil myšlenku reformy církve (doktríny i instituce) a státu na základě svého nejvyššího mravního zákona. Vysvětloval studentům své pojetí rovnosti a sociální spravedlnosti, nevyhýbal se ani palčivým a tabuizovaným otázkám (nacionalismus, antisemitismus, prostituce), mluvil dokonce o právu poddaných na odpor proti nespravedlivé vrchnosti. Byl proto od počátku předmětem stížností a denunciací, vyšetřování, výtek a hrozeb, kterými se zabývalo gubernium, konsistoř, dvorská studijní komise, římský nuncius i císař sám. 24. 12. 1819 byl B. císařským dekretem z katedry sesazen, protože prý „hrubě porušil své povinnosti kněze, učitele náboženství a mládeže a řádného občana státu“. Sesazením však „Bolzanův proces“ neskončil. V r. 1822 mu bylo předloženo k zodpovídání 112 bludných článků vybraných z jeho exhort. Protože jeho vysvětlení vyšetřovatele neuspokojilo, byl v r. 1825 ultimativně vyzván k jednoznačnému odvolání se skrytou pohrůžkou internace. Až dopis J. Dobrovského biskupovi J. Frintovi, v němž pohrozil, že celý případ zveřejní v zahraničí, způsobil, že spor skončil do ztracena. B. pak žil v ústraní u bratra v Praze, izolován od širší veřejnosti, ale jist si jejími sympatiemi; zároveň byl podporován řadou věrných přátel. Nejdůležitější roli sehrála v tomto období B. života jeho „mateřská přítelkyně“ Anna Hoffmannová. Poznal ji v r. 1823 po smrti její šestnáctileté dcery Karoliny; jí věnoval útěšný spis Athanasia oder Gründe für die Unsterblichkeit der Seele (1827). Často pobýval na zámečku Hoffmannových v Těchobuzi v jižních Čechách nebo u známého mecenáše A. Veita v Liběchově u Mělníka, kde se mohl ve zdravém prostředí (byl trvale nemocen na tuberkulózu) plně věnovat své práci. Výsledkem byla jeho monumentální Wissenschaftslehre I–IV (1837), ve které B. anticipoval klíčové problémy moderní formální logiky a teorie vědy, mj. v ní poskytl svým konceptem „pravd o sobě“ významnou oporu budoucímu Husserlovu boji proti psychologismu v logice. Po smrti A. Hoffmannové (1842) se u B. projevoval rychlý úpadek tělesných i duševních sil. Události revolučního roku 1848 sledoval s velkými nadějemi, ale zároveň s obavami před možným násilím. Proto také nedovolil vydání své utopie Von dem besten Staate, napsané již počátkem 30. let. Odmítal jak volby do Frankfurtského parlamentu, tak svolání Slovanského sjezdu do Prahy. Zvláště pozorně sledoval pokus svého žáka a člena Národního výboru F. Nahlovského, který svolal v květnu 1848 do Prahy pokrokově smýšlející katolické kněze, aby se poradili o možných církevních reformách. Potlačení revolučního hnutí příkře odsoudil; nedlouho po něm však zemřel.

Vlastní význam B.-filozofa tkví v oblasti logiky a teorie věd. Ontologii systematicky nerozpracoval; zde v podstatě setrvává na pozicích osvícenského objektivismu a realismu (slučitelného s církevní doktrínou). Bůh, člověk (lidská duše), příroda jsou mu nepochybné skutečnosti. Tento objektivismus však B. radikálně zproblematizoval svou naukou o objektivních větách (pravdách), tj. větách o sobě: Objektivní věta je na rozdíl od subjektivní (tj. myšlené) věty pravdivá nebo nepravdivá bez ohledu na to, je-li vůbec někým (Boha nevyjímaje!) myšlena. Klíčový filozofickohistorický význam B. konceptu vět o sobě je v tom, že osvobodil logiku definitivně ze závislosti na psychologii; zároveň znovu položil problém ontologického statutu vět (pravd) o sobě. B. tvrdil, že věty o sobě "neexistují, ale jsou" (es gibt sie), "nejsou nic, ale něco". Tato dvojznačnost vedla nutně k jejich ontologizaci; k reálným objektům přidává B. objekty logické, jimž pak patří jeho téměř výlučný zájem. Původní realismus osvícenské ontologie tak opět přibližuje k realismu scholastiků, k Platonově metafyzice idejí, resp. k Hegelovu panlogismu. To není v rozporu s B. bojovným "antiidealismem"; tím se myslí pouze jeho odmítání idealismu německé klasické filozofie, zejména Hegelova idealistického historismu a dialektiky.